V souvislosti s novou deskou britských LATITUDES si nabízí jednoduchá otázka. Jak se pozná vyzrálost té či oné kapely? Je jejím průvodním jevem schopnost přijít na každé nahrávce s něčím novým, což nemusí nutně znamenat globálně neotřelou záležitost, leč stačí, když se jedná o výlet do teritoria, se kterým nemá daný interpret příliš mnoho zkušeností? Anebo je to naopak stav, kdy dojde k ustálení svého zpočátku lehce neoposlouchaného stylu do podoby, kdy si takříkajíc sedne a kdy už nelze očekávat nějaká překvapení?

Na tuto otázku není nikdy jednoduchá odpověď a stejně tak je tomu i v případě „Individuation“. Nahrávka, jež vyšla počátkem letošního července skutečně nepřináší žádná nenadálá překvapení. Ovšem ani upevňování pozic tak, jak jej na svém novém albu předvádí tato skupina, není něčím, s čím by měl mít potenciální posluchač nějaký problém. LATITUDES se už v minulosti prezentovali svébytnou hudební formou, která do svého nitra nasávala jak jemné postrockové nuance, tak i obhroublé (post)metalové kytarové kousky.

Kontrastní přístup, kdy se vás v jedné skladbě Britové pokouší semlít pod tíhou těžkotonážních riffů, aby pak v zápětí přispěchal se svojím jemným hlasem Adam Symonds, coby příjemnou ukolébavkou po náročném dni, má stále dostatečné kouzlo. Dalo by se říci, že v tomto směru vše podstatné řekli LATITUDES už na předchozích nahrávkách a z jistého úhlu pohledu by to mohla být pravda, nicméně s každým dalším poslechem novinky se musí uznat, že ač to tentokráte není příliš o nových obzorech, je stále hodně co objevovat.

Jednotlivé kousky si i navzdory jisté předvidatelnosti pramenící ze znalosti předchozí děl této skupiny dokáží zachovat dostatečnou dávku napětí a přitažlivosti, což ve výsledku znamená i silnou chuť jim naslouchat. Pakliže tohle byl hlavní záměr vzniku „Individuation“, musí se nechat, že se jej podařilo naplnit více než dobře.

Snad možná úvodní dvojice skladeb „Hyperstatic Forge“ a „Imitation Ruin“ může zpočátku znamenat jisté rozčarování, hlavně díky důsledné recyklaci již vyzkoušených triků. Drsná hoblovačka v samém úvodu a po ní sametový, snad až teatrálně procítěný vokál jako protiklad k neotesanému vedení kytar v tomto provedení však zatím stále nenudí. Další průběh alba si však už o pozornost žadoní čím dál hlasitěji, až se přistihnete, že během zvuků piána, jež startují jednu na desce možná nejpovedenější kompozici pojmenovanou „Metabolic Pathways“, s napětím očekáváte, co příjde záhy.

Takových momentů však zde ke slyšení zase příliš mnoho není, přesto lze toto dílo doporučit jak k přijemnému a nenucenému poslechu, stejně tak i k náročnějšímu zkoumání. LATITUDES toho tentokráte příliš nového nevymyšleli, neboť sami jsou si vědomi možností, jež jim jejich současný zvuk nabízí. „Individuation“ je příjemnou a svěží nahrávkou, která ale (tentokráte) už nebourá hranice stylů. To však koneckonců ani nebylo její ambicí. Tato skupina zkrátka má co říct a zároveň i moc dobře ví, jak to říct.